Plno podnětů k zamyšlení přináší rozhovor s ekonomem Lubomírem Mlčochem v 1. čísle Katolického týdeníku roku 2014. Autorem rozhovoru je Jiří Macháně. Přinášíme několik úryvků a odkaz na celý článek.
Proč někteří lidé nejsou schopni pojmout bídnost normalizace při pohledu na relativní blahobyt současnosti a občanské svobody?
Protože jsou určité skupiny lidí – a zejména starší generace – které tyto svobody neoslovují. Například k čemu je jim svoboda cestovat, když na to nemají. Je třeba rozlišovat svobody formální a skutečné. Například část důchodců se ocitá za hranou chudoby. Dokud jsou dva, stačí ještě zaplatit nájem a unést životní náklady, ale když jeden z nich odejde, ten druhý sotva zaplatí nájem. „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ je najednou velmi aktuální.
A co nejistota ze ztráty práce?
V ekonomii štěstí se právě ukazuje, že nezaměstnanost je vnímaná jako snad nejtěžší rána. Práci totiž není čím nahradit, její ztráta je frustrující. Problém nezaměstnanosti za socialismu nikdo nemusel řešit. Znám dnes několik lidí, kteří mají doktorát z informačních technologií, mají za sebou několikeré zaměstnání jen na dobu určitou a několik měsíců bez práce. V této nejistotě je obtížné například zakládat rodinu.
(…) Určité kategorie lidí jako by nikdo nepotřeboval. Společnost se totiž rozvíjí způsobem, který je založený na vědění. Ti, kteří mají dostatečné IQ, se umějí prosadit a mají dojem, že všechno je v pořádku. Pak jsou ale lidé, kteří „nenacházejí místo na slunci“ – a to nejen v práci, o které hovoříme. Celý svět je pro ně tak složitý, že se v něm neumějí vyznat – hledejte v tom pak štěstí! Je stále složitější se v takovém světě socializovat.
(…) Vývoj technologického průmyslu je takový, že i když dojde k hospodářskému růstu, nová pracovní místa nevznikají.
(…) Já například půjdu do penze, protože už nebudu schopen a ochoten se přizpůsobit každoročním změnám, třeba výpočetní technice. Mladí se tomu ještě přizpůsobují, ale jak člověk stárne, není ochoten ani schopen to dělat.
(…) Nerovnoměrnost vzniká i tak, že trh rozděluje příjmy a bohatství krajně nerovnoměrně. Nositel Nobelovy ceny Samuelson upozorňoval už před padesáti lety, že v některých oborech jsou špičkoví manažeři odměňováni čtyřiceti až padesátinásobkem průměrného příjmu. Za dobu jeho profesní dráhy se to zvýšilo o řád, takže špičkoví manažeři jsou placeni čtyřistakrát lépe, než je průměr například finančního sektoru. V okamžiku, kdy tři procenta nejbohatších Švýcarů vlastní padesát procent bohatství země a druhou polovinu devadesát sedm procent ostatních obyvatel, začíná být problém už vážný.
MACHÁNĚ, Jiří. Peníze nám nesmějí panovat. Katolický týdeník. 2014, XXV, č. 01, s. 9. ISSN 0862-5557. Dostupné z: http://www.katyd.cz/clanky/penize-nam-nesmeji-panovat.html.