Nad zapomínáním lidí se pohoršoval komentátor ve 48. čísle Katolického týdeníku, když kritizoval, že má Česká republika po nedávných krajských volbách prvního komunistického hejtmana a že komunističtí zastupitelé zasedají v radách devíti krajů. „Že snad Češi úplně zapomněli, co se v této zemi v rozmezí let 1948–1989 odehrávalo…,“ diví se autor komentáře.
Ale je to zcela přirozené, že lidé zapomínají a že zapomínají ještě víc na to špatné. A s každým dalším rokem, o který se prodlouží časový odstup od totalitních dob, budeme zapomínat víc a více. Tak jsme stvořeni, tak naše mysl funguje. A divit se tomu, nebo to dokonce lidem vyčítat, je marné. Od roku 1989 už uplynulo 23 let. To je doba jedné generace a čas, kdy má každý člověk na zapomínání nárok. Spousta lidí, kteří trpěli od surových posluhovačů totalitní moci v těžkých dobách zejména padesátých let, už zemřela. Stejně tak už odešli na věčnost i mnozí z těch, kteří zlo v tehdejších dobách rozsévali.
Myslím, že už je proto zcela marné dovolávat se dnes při aplikaci volebních výsledků v politickém systému paměti na nepravosti spáchané ve jménu komunistické strany v dobách totality. To u nás mohlo účinně fungovat řekněme v devadesátých letech. Dnes již málo a zítra ještě méně. Hřímající kazatelé, komentátoři či profesionální antikomunističtí demonstranti na tom nic nezmění. Musejí začít hledat argumenty jinde – nejlépe v posledních deseti letech, na která si ještě lidé dobře pamatují. Tedy jaké zlo napáchali stoupenci KSČM v této zemi v posledním desetiletí, v kterých aférách byli zapleteni, co rozkradli, o jaká práva či výdobytky připravili obyčejného českého člověka, čím hrozí ve svém stranickém programu?
Bylo jistě pohodlnější vládnout z titulu toho, „aby nevládli komunisté“. Už se ale možná tolik nehledělo na to, aby ti vládnoucí byli opravdu lepší než oni. Pod heslem „Volte nás, aby nevládli komunisté!“ volby donekonečna vyhrávat nelze. Politická soutěž, ve které je jeden z regulérních účastníků předem vyloučen z možnosti zvítězit a vládnout, není férová. Chceme-li zabránit nástupu komunistů do krajských rad a brzy možná i do vlády, nestačí jen stále dokola připomínat jejich osudové selhání v období totality, když se při řízení věcí veřejných zbavili jakékoli politické konkurence. Ti, kteří chtějí vítězit ve volbách, musí být prostě lepší a musí o tom přesvědčit voliče.
Vzpomenu na závěr ještě poučky šachového velmistra Luďka Pachmana, který nás v roce 1990 přijel do Zlína z exilu učit demokracii a volně tehdy spolupracoval s ČSL. Před prvními svobodnými volbami odhadoval volební výsledek komunistů těsně nad pět procent. V dalších volbách už podle něj měli z parlamentu úplně vypadnout. Mýlil se. Byla to pýcha. Vítězové všech demokratických voleb po roce 1989 nebyli natolik zásadně lepší než „oni“, aby ke komunistům stále ještě dostatečně početná voličská základna neupínala své naděje. Nebo aby volba KSČM nebyla pro voliče jednou z mála zbývajících možností, jak dát najevo svou nespokojenost s těmi, kteří vládli v posledních letech.
Komentář, na který jsem touto poznámkou chtěl reagovat, měl titulek „Rudá ostuda“. Jsem přesvědčen, že výstižnější – při použití zavedených volebních barev – by mohl být nadpis „Modrá a fialová ostuda“.
VOJTĚCH CEKOTA, 2. 12. 2012