Mám pocit, že v církvi je v poslední době velice málo mlčení a naslouchání samotnému Bohu. Že mají naše bohoslužby, pobožnosti a modlitby sklon k mnohomluvnosti. Pro přemnožené slovo lidské není dost prostoru, aby v tichém vánku promlouvalo k srdcím lidí slovo Boží.
Naposledy jsem si to silně uvědomil při modlitbě Taizé ve středu večer ve zlínském kostele sv. Filipa a Jakuba. Mám rád tento druh modlitebních setkání už od dávných osmdesátých let minulého století, kdy latinské meditativní zpěvy přinesl do našeho kostela P. Jan Jiříček. Později se tento typ společné modlitby z farnosti na mnoho let zcela vytratil. Až nyní v posledních pár letech se do Zlína vrací z iniciativy několika mladých lidí.
Je to však – na rozdíl od zmíněných osmdesátých let – jen malá hrstka lidí, kteří nyní na modlitbu Taizé přicházejí. Možná jen tak tři desítky nás byly na posledním setkání. Je dnes spousta jiných možností, jak se nábožensky realizovat. Jedna vlastnost mi však ve farnosti připadá společná pro různé druhy shromáždění, bohoslužeb a pobožností. Je to bezbřehá mnohomluvnost. Při společných setkáních věřících v kostele při jakékoli příležitosti těžko hledáte chvíli ticha a spočinutí. I při mši svaté míváme leckdy jedno kázání v jejím úvodu, druhé uprostřed a třetí promluvu kněz připojí ještě na konci, než se lidé rozejdou. Také při adoracích před vystavenou Nejsvětější svátostí kněz zhusta mluví a mluví. Jako by ani nevěřil, že Ježíš sám může v tichu promlouvat k lidskému srdci. Jako by byl přesvědčen, že úplně všechno je třeba detailně popsat, obalit do zbožných slov, jinak že si lidé z kostela nemají co odnést. A že čím víc toho kněz řekne, tím je horlivější a tím více to přítomné obohatí.
Právě modlitba Taizé by se měla od mnohých jiných zbožných shromáždění věřících trochu lišit. O hodnotě ticha v modlitbě se hezky píše i na internetových stránkách komunity Taizé: „V centru každé společné modlitby je dlouhé ticho, jedinečný prostor pro setkání s Bohem. (…) V tichu se přestáváme před Bohem skrývat a Kristovo světlo se nás může dotknout, uzdravit nás, a dokonce přetvořit to, za co se stydíme.“
„Nic tak nepřivádí ke společenství s živým Bohem jako společná meditativní modlitba s jejím vrcholem – zpěvem, který pokračuje a přetrvává v tichu srdce, když se ocitáme sami. Když prostřednictvím jednoduché krásy symbolů vnímáme Boží tajemství, když je nedusí přemíra slov, tehdy nás společná modlitba, vzdálená monotónnosti a nudě, otvírá pro radost proudící z nebe na zem. Modlitba zpěvem je jedním ze základních prostředků k vyjádření a oživení touhy po Bohu. Meditativní zpěv vede člověka k prameni modlitby, který pak vyvěrá v tichosti jeho srdce v každém okamžiku, ve dne i v noci, při práci, při rozmluvách s druhými lidmi, při odpočinku…“
Aby modlitba Taizé zůstala ve Zlíně jednou z mála příležitostí, jak nechat při společném setkání věřících promlouvat Božího ducha, a ne lidi, obsahuje kromě nosných zpěvů a ticha již jen (raději kratší) úryvek z Písma, chvály a prosby. Ale byl bych hodně opatrný s přidáváním kázání v podobě tzv. podnětu bratra Aloise z Taizé, jak se stalo zvykem. Je to jistě svatý člověk, který má hezké myšlenky, ale ty by měly zaznívat při jiné příležitosti. Zdá se mi, že při hodině modlitby Taizé se i slova bratra Aloise stávají nadbytečnými, mnohomluvnými a rozptylujícími.
(vc) – 21. 3. 2013