Mocní v této zemi s námi nehrají poctivou hru. Ke svému klamání širokých voličských mas obratně využívají mimo jiné i jazyka. Podsouvají prostřednictvím jazykové manipulace určitým jevům jiné významy, než jaká je skutečnost. Aby se jim snáze vládlo a prosazovalo bez větších protestů to, co je výhodné pro ně samotné. Dotknu se jen dvou příkladů z poslední doby.
Prvním ukázkovým příkladem jsou tzv. „regulační“ poplatky ve zdravotnictví. Tyto poplatky nejsou ve skutečnosti ničím jiným než zaváděním přímých plateb pacientů nebo zvyšováním jejich finanční spoluúčasti. Ale když to bývalý ministr zdravotnictví Tomáš Julínek nazval „regulačními“ poplatky, lidé méně protestovali. Nechali se snáze oklamat tvrzením o zneužívání či nadužívání zdravotní péče. Tomu je přece třeba zamezit! Využívání zdravotní péče je třeba regulovat! A tak se zavedly tzv. „regulační“ poplatky, které nic neregulují, jen zvyšují náklady pacientů, na které přišla nějaká nemoc, a zvětšují rozdíl mezi ekonomickou situací zdravých a nemocných.
Kdyby měly tyto poplatky skutečně odrazovat od zneužívání lékařské péče, tak proč je mám platit při různých vyšetřeních u specialistů, ke kterým mne odeslal svým písemným doporučením praktický lékař? Mám-li doporučení k specialistovi, tak mi asi něco opravdu je a tuto péči objektivně potřebuji. Podle Julínkova systému však přesto zaplatím u specialisty dalších 30 korun. Abych náhodou zdravotnický systém nezneužíval? Nebo mne má poplatek ještě v poslední chvíli od dalšího kroku v léčení či diagnostice skutečně odradit – podle vzoru, že před sto lety se také se vším k doktorovi nechodilo?
Mluvme pravdu. Tyto poplatky jsou první přímou platbou pacientů za lékařskou péči, a to v zemi, jejíž ústava zaručuje bezplatné zdravotnictví. Je to poplatek. Ale ne „regulační“. Když se sestra v ordinaci dožaduje „regulačního“ poplatku, mám nepříjemný pocit, že ze mne dělá hlupáka.
Druhým horkým příkladem jazykové manipulace je termín důchodová „reforma“. Bez odporu si jej osvojili jak navrhovatelé a prosazovatelé drastických změn v důchodovém systému, tak kupodivu i jejich odpůrci. Všichni argumentují své postoje k důchodové „reformě“. A prostý lid je z významu slova „reforma“ soustavně přesvědčován, že jde o něco, co je správné, potřebné a prospěšné. Protože „reforma“ je podle slovníků změna, která směřuje ke zlepšení současného stavu.
Avšak zlepšování vůbec není jisté. Že se připravují dalekosáhlé historické změny v důchodovém systému, to je pravda. Ale jsou to opravdu změny k lepšímu? Lze o tom vážně pochybovat. Potom ale rozhodně není namístě slovo „reforma“. Pravdivější je důchodová „změna“. Souhlasíme nebo nesouhlasíme se změnou důchodového systému, kterou navrhuje vláda. Ale vládě náramně vyhovuje termín „reforma“. Vždyť kdo by si dovolil být protireformní?
Kdyby měly být změny v důchodovém systému reformou, musely by to být změny k lepšímu. Tedy že půjdu dřív do důchodu, že budu mít větší důchod, že budu platit menší pojistné… Jestliže se naopak prosazuje pozdější odchod do důchodu, jestliže hrozí nižší důchody (větší důchody jen pro ty nejbohatší) a větší platby (třeba prostřednictvím zvýšené DPH), pak to jsou z hlediska voliče a daňového poplatníka změny k horšímu. Je to určitá destrukce původního dlouho fungujícího sociálního systému, a tudíž nelze používat slovo „reforma“.
Neprotestujme tedy proti „bezohledné důchodové reformě“, ale proti bezohledným změnám v důchodovém systému. Minulé vlády od revoluce v roce 1989 prošustrovaly obrovské bohatství, které jsme si měli střádat na pokojné stáří. A teď po nás budou chtít, abychom si prostřednictvím velkého zvýšení cen spořili na rozkradený důchodový účet znovu. A ještě vyvedou část prostředků ze státního systému do jistě rizikovějších soukromých rukou. – To jsou velké změny s nejistými důsledky. Nikoli reformování.
VOJTĚCH CEKOTA, 9. 3. 2011