Přemýšlím nad slovy arcibiskupa Jana Graubnera, která se objevila v jeho pastýřském listu v olomoucké arcidiecézi u příležitosti letošní slavnosti Seslání Ducha svatého: „V neděli nepracujeme, ale slavíme, odpočíváme v Boží přítomnosti. Nekonejme ani domácí práce, pokud nejsou opravdu nutné, a nechoďme ani nakupovat, abychom nenutili k nedělní práci prodavače.“
Podobná myšlenka se objevila v arcibiskupových promluvách již vícekrát, i při jiných příležitostech. Vždycky se nám v rodině líbila. Říkali jsme si: „To je ono, to je konkrétní věc, která by se mohla změnit!“
Jenomže… Ono by to možná chtělo trochu domyslet i všechny souvislosti a dopracovat do nějakého podrobnějšího návodu nebo vize, jak by taková společnost důsledně křesťansky světící neděli mohla fungovat.
Na střední škole se mnou chodil do třídy adventista. Ten slavil svou sobotu opravdu důsledně. Tenkrát ještě bývalo během roku několik pracovních sobot. Adventista o žádné z nich do školy nepřišel. Dostal důtku, potom dvojku z chování, hrozilo mu vyloučení ze studia. Nepřišel ani jednou. Nakonec jej kupodivu nechali i odmaturovat. On nejel ani na školní výlet, pokud zasahoval do soboty, nezúčastnil se ani třídního maturitního večírku, který se rozbíhal v pátek až po západu slunce. Obdivoval jsem ho. Když byla někdy pracovní neděle, já jako katolík do školy chodil.
Později jsem musel pracovat v neděli i v zaměstnání. Pošta, kde jsem pracoval, i v neděli vybírala schránky, orážela a třídila dopisy a vypravovala kurz do celostátní přepravní sítě, aby byly zásilky na druhý den doručeny a aby poštovní automobil přivezl přes noc z neděle na pondělí poštovní zásilky z velkých přepravních uzlů zase k nám do Zlína.
Když jsem u spojů zastával úřednickou funkci, patřil jsem mezi tu privilegovanou část pracujících, kteří mají soboty a neděle volno. Později jsem se ale začal živit novinařinou a o tuto výsadu, kterou jsem si předtím ani tolik neuvědomoval a nedoceňoval, jsem přišel. Lidé byli zvyklí kupovat si noviny i v pondělí. A tak museli novináři psát i v sobotu a v neděli. I pro deník, který tehdy vydávala křesťansky orientovaná politická strana.
Kdybychom byli důslední křesťané světící neděli, zdaleka by nám nemohlo stačit jenom nenakupovat, a nenutit tak k nedělní práci prodavače. Neměli bychom v neděli ani zapínat televizi nebo rádio, protože i tím nutíme skupinu zaměstnanců v elektronických médiích k nedělním směnám.
A co nedělní návštěva muzea, prohlídka hradu nebo zámku, relaxace v krytém bazénu či na koupališti, divadelní představení, oběd v restauraci, zmrzlina nebo párek v rohlíku? Pokud to všechno v neděli rozhodně neodmítáme, i tím nutíme určité neprivilegované profese zaměstnanců k nedělní práci. Nemohli bychom v neděli chtít ani předpověď počasí, i tu musí na meteorologických stanicích někdo zpracovat.
Připusťme, že v neděli je dovoleno to, co je „opravdu nutné“. Záchranné služby a policie, nemocnice, provoz domovů důchodců. Asi také výroba a distribuce energií. Zřejmě i telefony. Co veřejná doprava? Izraelitům bylo dovoleno ujít v den sobotní vzdálenost dva tisíce loket, tj. asi jeden kilometr, aniž by se poskvrnili. Někdo by se bez veřejné dopravy nedostal ani do kostela na nedělní bohoslužbu. Do auta byste v neděli nesměli doplňovat benzin, abyste nenutili k nedělní práci pumpaře.
Bylo by krásné, kdyby někdo hlouběji promyslel, zdali a jak by mohla naše současná evropská civilizace fungovat, kdyby se důsledně světila neděle a nikdo nemusel v tento den pracovat. Obohatilo by nás to, nebo by nás to naopak omezilo? Zatím je však náš svět takový, že právo nepracovat v neděli mají jen někteří. Asi ti šťastnější. Aby si mohli v neděli užívat veškerého pohodlí, jiná skupina lidí jim k tomu musí svou nedělní prací sloužit. Nevidím podstatný rozdíl mezi nedělním nákupem v supermarketu a zakoupením vstupenky do muzea, zastavením se v cukrárně nebo puštěním nedělního programu televize.
Lidé jsou ale dnes rádi, že mají jakoukoli práci, byť s nedělními směnami, protože pro mnohé nepracovat v neděli znamená nemít zaměstnání žádné.
(vc)