Po několikaleté přestávce letos trávím velikonoční svátky opět doma ve Zlíně a navštěvuji bohoslužby a velikonoční obřady ve zdejších farnostech. Nedá mi to, abych nenahlédl do svých cestovních deníků a nezavzpomínal, jak jsme prožívali v několika minulých letech Velikonoce jinde.
Již od dětství mám velikonoční svátky spojeny s vidinou nepříjemné tlačenice v kostele. Nemám ji rád. Zjistil jsem, že mne těsná blízkost zástupu dalších lidí, zejména když mezi nimi musím dlouhou dobu stát a případně se potit v ještě zimním oblečení, ruší v soustředění a v duchovním prožívání obřadů. To byl důvod, proč mne poprvé už v roce 2002 napadlo odjet na velikonoční svátky někam daleko do méně zbožných krajů, kde chodí do kostela méně lidí než tady na východní Moravě.
2002 – Litoměřice
Poprvé to bylo v Litoměřicích. Do tohoto města jsem se vydal se svým tehdy třináctiletým synem. Cestovali jsme vlakem, ubytovali jsme se v Litoměřicích v hotelu Labe. Na obřady jsme chodili do katedrály sv. Štěpána nebo do děkanského kostela Všech svatých. Tehdy připadly velikonoce na stejné datum jako letos. Zelený čtvrtek byl 28. března. Měli jsme ale výrazně lepší počasí, než jaké panuje v těchto dnech v roce 2013.
O báječném turistickém programu, kterým jsme vyplnily pobyt na Litoměřicku, se zde zmiňovat nebudu. Omezím se jen na pár postřehů z velikonočních bohoslužeb v těchto „pohanských“ končinách.
Na Zelený čtvrtek jsme šli večer do katedrály. Mše, kterou sloužil tamější biskup Josef Koukl se šesti kněžími, trvala hodinu a 17 minut. V lavicích byla spousta volných míst. „Obzvlášť dobré bylo kázání,“ napsal tehdy můj syn do cestovního deníku.
Na Velký pátek jsem mimo jiné vystoupil na horu Radobýl k ocelovému kříži. Je odtamtud pěkný výhled na Litoměřice i širší okolí. Syn měl svůj program v Ústí nad Labem večer jsme se sešli opět v katedrále. Obřady trvaly dvě hodiny a opět pro ně bylo charakteristické, že si každý v kostele sedl a ještě si mohl vybírat místo.
Na Bílou sobotu, po celodenním výletu s výstupem na Milešovku, jsme v 19 hodin přišli na velikonoční vigilii do děkanského kostela. Opět byl poloprázdný. Zaujalo mne, že všichni přítomní mohli bez obavy ze ztráty místa v lavici vyjít před kostel a zúčastnit se svěcení ohně. Potom jsme se zase v klidu vrátili a v poměrně volném chrámu proběhly bez jakékoli tlačenice asi dvouhodinové obřady.
Duchovní program v Litoměřicích jsme zakončili v neděli v 10 hodin účastí na pontifikální mši svaté se svěcením pokrmů v katedrále.
2008 – Jablonné v Podještědí
Další velikonoční pobyt mimo Zlín jsem si dopřál společně s manželkou a nejmladší dcerou v roce 2008 v Jablonném v Podještědí (okres Liberec). Měli jsme ubytování v tamějším dominikánském klášteře. Odtamtud jsme to měli do baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy jen pár metrů, dalo se projít i přímo chodbami kláštera, aniž by člověk musel vycházet ven. „Měl jsem zájem prožít velikonoční svátky bez návalů lidí v kostele. Předpokládali jsme, že severní Čechy jsou tím nejlepším místem, které může tomuto požadavku vyhovět,“ napsal jsem si do cestovního deníku.
Na Zelený čtvrtek začínala mše svatá v „naší“ bazilice v 17 hodin. Cituji z cestovního deníku: „Když jsme přišli dovnitř, většina lavic byla prázdných. V lavicích sedělo přesně 20 lidí, zvláště starší ženy. Kdyby měl být obřad umývání nohou (nebyl), v celém kostele by se pravděpodobně 12 mužů ani nenašlo. Mši sv. sloužili otec Augustin a otec Česlav. Přisluhovali mu tři lektoři a kostelník. Na kůru zpívala schola – asi pět mladých lidí a jedna řeholnice. Kázání bylo poctivé; obdivovali jsme, jak se otec Augustin nenechá odradit prázdným kostelem. Celá bohoslužba trvala hodinu. V kostele bylo poměrně zima, ale s tím jsme počítali. Nejsme na to ze Zlína zvyklí. Ve studeném kostele, i když je člověk dobře oblečen, za hodinu téměř nehybného sezení prochladne.“
Krátce před 17. hodinou na Velký pátek jsme opět seděli na „svých“ místech v lavici uprostřed baziliky minor. „Tentokrát jsem zde napočítal 22 věřících. Všiml jsem si, že na každé lavici jsou světlejší místa po odstraněných štítcích, na kterých zřejmě bývala jména farníků. Obřady začínají asi s pětiminutovým zpožděním. Otec Augustin a otec Česlav sedí v černých hábitech v chórových lavicích. Obřady vede třetí dominikánský kněz otec Ignác. Kvitujeme celkem s povděkem, že při obřadech svatého týdne neúčinkuje žádný „moderátor“ jako ve Zlíně, aby říkal, co se bude dít, co se bude číst a co která část obřadu znamená. Žádní „jednoročáci“ či náhodní návštěvníci kostela se zde nepředpokládají. Z těch 22 přítomných každý ví, o co jde. Může plynout jen „čistá“ liturgie. Nezvyklý byl pro nás obřad uctívání svatého kříže. Na rozdíl od Zlína se dopředu ke kříži nešli poklonit jen „zástupci“ lidu, ale všichni přítomní. Tady to zabralo jen pár minut…“
Večerní bohoslužba na Bílou sobotu začínala v Jablonném v 19 hodin. „Tentokrát přišlo možná až 40 lidí! Před hlavním vchodem do kostela se světí oheň a zapaluje paškál. Věřící mají zapálené svíčky. Následují tradiční obřady velikonoční vigilie. Četlo se však jen 5 čtení (včetně evangelia). Při křestní bohoslužbě nejsou žádné křty. Bohoslužbu slouží dva dominikáni, asistuje jim dokonce šest lektorů a ministrantů. V lavici před námi sedí rodina s dětmi. Malý chlapeček v čepici na určitý úsek obřadů usnul. Chlad v kostele se mi zdá být snad o trochu menší než na Velký pátek. Možná se vzduch trochu ohřál od svíček, nebo od většího počtu lidí, nebo se zahřívám tím, že se častěji vstává a zase sedí, takže má člověk víc pohybu. Velikonoční vigilie skončila ve 20.36 h. Přes sakristii jdeme do obytné části kláštera do vyhřátého pokoje. Při této velikonoční vigilii jsme si uvědomili, že bazilice v Jablonném chybí pořádné osvětlení. I ve chvíli, kdy se mělo všechno naplno rozzářit z radosti ze vzkříšení, bylo v kostele pološero a takřka nebylo vidět na text písně. V bazilice není žádný lustr, jen pár reflektorů na bocích.“
A jaký byl Boží hod velikonoční? „Mše svatá v bazilice začínala v 9.30 hodin. Počet návštěvníků tentokrát odhaduji asi na šedesát. Pár lavic za námi sedí dva starší chlapi, kteří se během bohoslužby mezi sebou hlasitě baví jako někde v hospodě u piva. Mši sv. sloužili otcové Česlav a Augustin, druhý ze jmenovaných měl také homilii. Při bohoslužbě byla pokřtěna nová členka farního společenství – Pavlína Johanka. Věkově středoškolačka. Mše včetně žehnání pokrmů skončila v 10.38 hodin. Po mši sv. zvali kněží farníky na kávu nebo čaj do farní místnosti v přízemí klášterní části areálu. Asi půlhodinku jsme tam také poseděli a vypili každý hrnek čaje. Přišli tam i kněží Augustin a Česlav.“
Hezkým zážitkem na severu Čech pro nás tehdy byla i návštěva Božího hrobu v Mimoni. Podle průvodce k poutní cestě Českolipskem jde o věrnou kopii svatého hrobu v Jeruzalémě. Tento Boží hrob byl vybudován v letech 1665 – 1667 italským stavitelem na náklady šlechtice Jana Františka Putze von Adlerthurn. Originální plány si šlechtic přivezl ze své cesty do Izraele. Kaple Božího hrobu je obklopena trojkřídlými ambity. Areál byl za totality značně zpustošen. Byl obnoven v roce 1992. „Za prohlídku Božího hrobu jsme zaplatili rodinné vstupné 40 Kč. Ujal se nás neobyčejně ochotný průvodce v lehce předdůchodovém věku Jiří Šťastný, který nám o historii tohoto místa (jen pro nás tři) poutavě vyprávěl téměř 1,5 hodiny, přestože už mělo být dávno zavřeno.“
Ještě i v Pondělí velikonoční jdeme do baziliky na 9.30 na mši svatou. „Po příchodu jsem napočítal 11 přítomných věřících. Později během mše přibylo ještě asi 5 lidí. Mši sloužili všichni tři dominikáni, hlavním celebrantem byl otec Ignác.“
2009 – Ostrava
O rok později trávím Velikonoce v dubnu se synem v Ostravě. Velikonočních obřadů jsme se účastnili v katedrále Božského Spasitele a ve farním kostele v Mariánských Horách. Cestovní deník jsem si ale tenkrát nevedl a na podrobnosti už si nevzpomínám.
2010 – Králíky
Velice hezký byl náš velikonoční pobyt na Hoře Matky Boží v Králíkách (okres. Ústí nad Orlicí) ve dnech 1. – 4. dubna 2010. Tento velikonoční pobyt jsem prožíval s manželkou a ještě s jedním manželským párem ze Zlína, s našimi dlouhodobými přáteli. Ubytováni jsme byli pár metrů od poutního kostela – v hotelu Poutní dům. Zde se mohu opět spolehnout na své dojmy zachycené v cestovním deníku.
„Do Poutního domu jsme dorazili na Zelený čtvrtek asi v 17.30 hodin. Někteří si doplnili nebo změnili oblečení a šli jsme do kostela. V 18 hodin začínala mše svatá. Sloužil ji starší diecézní kněz P. Bohuslav Směšný. Asistoval mu jeden starší lektor. V kostele bylo v 18 hodin přítomno jen 26 věřících včetně nás. Obřady byly střízlivé, líbilo se nám tam. Kázání trvalo 3 minuty. Ale co také kázat na Zelený čtvrtek, když je to notoricky známé téma? Obřad umývání nohou se v tomto kostele nekonal. Svaté přijímání se podávalo pod obojí. V kostele nebylo ani tak zima, jak jsem očekával. V lavicích bylo zapnuto elektrické topení, tak jsme tam nijak zimou nestrádali. Bohoslužba trvala hodinu.“
Přes noc padal sníh a na Velký pátek ráno bylo všechno pod sněhovou pokrývkou. Vydali jsme se na výlet autem, dalo nám dost práce odstranit z něj na parkovišti sníh. Udělali jsme zastávku v Jablonném nad Orlicí. Zašel jsem ke kostelu sv. Bartoloměje, ale byl uzavřen. V Ústí nad Orlicí jsme navštívili kostel Nanebevzetí P. Marie a getsemanskou zahradu v blízké hřbitovní kapli. Velkopáteční obřady jsme prožívali v obnovovaném poutním kostele Nanebevzetí P. Marie v Neratově v Orlických horách. Bylo to z Králíků autem asi 36 kilometrů. „Obřady sloužil P. Suchar. Bylo přítomno asi 70 věřících. Líbilo se nám tam. Kázání trvalo asi 10 minut. V kostele bylo pochopitelně dost chladno. Navíc byly po celou dobu otevřeny dveře ven, takže i táhlo.“ Tento kostel nemá žádné topení. Nová střecha je prosklená.
Na Bílou sobotu jsme mimo jiné navštívili kostel sv. Michaela archanděla v Králíkách a Boží hrob v něm. „Ve 20 hodin začínaly v kostele obřady velikonoční vigilie. Vigilie trvala do 21.50 hodin. Kázání asi 5 minut. V kostele bylo kolem 70 věřících. Líbilo se nám tam. Svěcení ohně se konalo venku v rajské zahradě poutního areálu. Všichni dostali svíčky s plastovým chránítkem proti sfouknutí. Svaté přijímání bylo pod obojí. Kněz byl stejný jako ve čtvrtek. Do čtení se hojně zapojovaly i ženy. Velikonoční žalm „Aleluja“ se však zpíval na nějaký jiný nápěv, než jsme byli po léta zvyklí ze Zlína.“
A jsme u Velikonoční neděle: „Mše svatá začínala v 10 hodin. Kolem kostela parkovalo mnoho aut, přijeli lidé z blízkého okolí, byla větší účast. Ale ani všechny lavice zaplněny nebyly. Mši svatou sloužil opět P. Bohuslav Směšný. Trvala asi hodinu, kázání 8 minut.“
Pocity z Velikonoc v Králíkách jsem shrnul těmito slovy: „S velikonočním pobytem v Králíkách jsme byli spokojeni. Ubytování bylo slušné, strava přiměřená, chování personálu poutního domu seriózní. Jde o turisticky atraktivní lokalitu. Za lepšího počasí by v této oblasti ještě bylo kam chodit. Blízkost kostela nám umožňovala hezky prožívat Velikonoce i po duchovní stránce. Atmosféra v kostele byla dobrá, lidí málo, žádné návaly. Přitom v lavicích ani nebylo moc zima.“
2011 – Litoměřice
O Velikonocích v roce 2011 jsem se rozhodl pro pánskou jízdu. S kamarádem Petrem jsme se vydali na svátky vlakem opět do Litoměřic. Tentokrát jsme se ubytovali v bývalém kněžském semináři, který nyní slouží jako hostel. Dlouhá chodba v prvním patře je lemována řadou tabel absolventů starších ročníků teologické fakulty. Našel jsem tam řadu známých kněží: Jendu Komárka, Petra Vaculíka, Standu Zápotockého, Josefa Čunka, Stanislava Paláska, Zdeňka Mičku, Vojtěcha Daňka, dokonce i absolventa Miloslava Vlka, pozdějšího kardinála a pražského arcibiskupa. Ubytování tam bylo poměrně levné. Měli jsme v tom roce na Litoměřicku krásné, takřka letní počasí, Petr si musel kupovat na jednom z výletů i opalovací krém…
Na Zelený čtvrtek spolu vystupujeme k ocelovému kříži na Radobýl. Mohu citovat z cestovního deníku: „V 17.50 hodin jsme odcházeli na mši svatou do katedrály sv. Štěpána. Šli jsme křížovou ulicí, kudy chodíval Petr před lety jako bohoslovec. Mši sloužil biskup Jan Baxant spolu s nunciem a jeho sekretářem a několika dalšími církevními hodnostáři. Trvala asi hodinu a půl. Přítomno bylo odhadem 150 věřících, spousta míst v lavicích byla ještě volná. Uskutečnil se i obřad umývání nohou. V tomto kostele mají nepohodlné „kající“ lavice s velkým výstupkem na horním okraji opěradla. Opřít se tam může jen člověk s velmi kulatými zády. Při rovnějším sezení to věřícího nepříjemně tlačí do jednoho místa páteře.“
Na Velký pátek jsme chtěli navštívit getsemanskou zahradu v kostele sv. Petra a Pavla v Úštěku, kde jsme byli na výletě, ale kostel tam byl zavřený. Nad osadou Ostré se vypíná zdaleka viditelné poutní místo „Kostelíčky“. Zamířili jsme k němu. „Jsou to dvě kaple s věžemi na návrší, vedou k nim strmé schody. Uprostřed mezi kaplemi je menší kaple – zřejmě Boží hrob. Toto poutní místo bylo zdevastované, ale od roku 2005 se opravuje. Obnovuje se k němu i křížová cesta. Kapličky jednotlivých zastavení už jsou opravené a svítí bělostným nátěrem, ale obrazy křížové cesty ještě uvnitř chybějí. Z plošiny u „Kostelíčků“ je krásný rozhled do krajiny.“
Velkopáteční obřady v litoměřické katedrále trvaly asi hodinu a půl. Věřících přišlo o něco více než na Zelený čtvrtek, ale pořád byla spousta míst v lavicích volných. Vzhledem k pořád relativně nízkému počtu věřících a dostatku volného prostoru nebyl problém, aby (na rozdíl od Zlína) při obřadu uctívání kříže přicházeli pokleknout ke kříži nejen biskup, kněží, ministranti a „zástupci“ farníků, ale všichni přítomní věřící. Tím se obřady trochu protáhly.
Na Bílou sobotu jsme se při návratu z výstupu na vrchol Lovoš zastavili ve farním kostele v Lovosicích, abychom se pomodlili u Božího hrobu. „Ale v kostele dělali na kůru nehorázný povyk lidé z chrámového sboru. Vůbec nebrali ohled na to, že se chce třeba někdo dole modlit.“ Tak jsem tam moc dlouho nevydržel, Petr o něco déle. Na večerní obřady jsme šli z hostelu ke katedrále ve 20.50 hodin. „Již bylo hodně šero. Nešli jsme tentokrát přímo do katedrály, ale na nádvoří biskupské rezidence, kde začínalo ve 21 hodin svěcení ohně a požehnání paškálu. Trvalo to asi dvacet minut. Nádvoří rezidence se nachází vzadu za kostelem. Potom se šlo v průvodu do katedrály. Biskup zpíval „Světlo Kristovo“. V katedrále si věřící rozsvěcovali svíčky, jak to známe ze Zlína. Na nás už ale žádná svíčka nezbyla. Byli jsme tam asi navíc. Velikonoční vigilie trvala hodně dlouho – skončila až deset minut po půlnoci. Četlo se všech devět čtení, které misál nabízí. Bylo pokřtěno devět nových katolíků. Pro nás bylo zajímavé, že mezi nimi byla i nějaká Asiatka, možná Vietnamka, a že bylo přítomno též několik jejích příbuzných. Už asi po hodině a půl mi začalo být zima, tak jsem si oblékl svetr, který jsem měl naštěstí v batohu.“
Na Boží hod velikonoční jsme šli na bohoslužbu do děkanského kostela Všech svatých na Mírovém náměstí. Začínala v 9 hodin. „Bylo tam asi 100 věřících, nebyl problém s volnými místy v lavicích. Mši svatou sloužil polský kněz, který však uměl dobře česky, jen přízvuk prozrazoval jeho mateřštinu. V homilii mimo jiné zmínil, že v roce 1950 bylo v tomto kostele pokřtěno asi tisíc dětí. Kde jsou všichni tito pokřtění dnes? Po mši následovalo svěcení pokrmů. Mše trvala do 10.15 hodin.“
2012 – Plzeň
Zatím poslední mimozlínské Velikonoce jsem mohl prožívat v loňském roce od 6. do 9. dubna v Plzni. Sešla se tam celá naše pětičlenná rodina. Měli jsme z toho radost.Zajímavý postřeh mám zapsán z velkopátečních obřadů, které jsme prožívali od 18 hodin v salesiánském kostele v Lobzích: „Kostel nebyl přeplněný, většina lidí seděla. Také pro nás se našla místa. Bohužel, v naší blízkosti seděli nebo stáli nějací bezdomovci, od kterých se šířil po celou mši značný zápach. Jinak dobré. Obřady skončily krátce po 19. hodině.“
Vigilii na Bílou sobotu jsem společně s dcerou prožíval v katedrále sv. Bartoloměje na centrálním plzeňském náměstí. Manželka se synem dali přednost salesiánskému kostelu v Lobzích. Obřad svěcení ohně s biskupem Františkem Radkovským začínal před katedrálou ve 20.30. Zapsal jsem si: „Obřady v katedrále byly pěkné, ale velmi dlouhé. Dcera takto Bílou sobotu už dlouho neslavila, mši s biskupem prý snad nezažila ještě nikdy. V katedrále bylo dost místa. Měli jsme smůlu v tom, že si hned do lavice za námi sedla mladá dvojice s malým dítětem, které pochopitelně během dlouhých obřadů zlobilo. Rodiče byli naprosto nevšímaví ke svému okolí, vůbec je nezajímalo, že mohou rušit. Různě se tam vybavovali se svým dítětem, bylo to nepříjemné. V katedrále křtili devět katechumenů. Když obřady trvaly již dvě hodiny, uvědomili jsme si s dcerou, že vůbec nevíme, zdali a kdy nám v noci pojede zpátky nějaká tramvaj. Od katedrály do synova bydliště by to bylo pěšky pět kilometrů! Tak jsem se na chvíli vzdálil a šel na zastávku studovat jízdní řády. Tramvaje už jezdily po půl hodině. Opustili jsme katedrálu předčasně těsně po svatém přijímání, abychom stihli tramvaj ve 22.17 hodin.“
O Neděli velikonoční jdeme do kostela až na večerní. Vybrali jsme si dominikánský kostel P. Marie růžencové. Mše svatá tam začínala v 18 hodin. „Kostel byl poloprázdný, mohlo být přítomno jen tak asi 40 lidí. Seděli jsme v jedné lavici vedle sebe, opět celá naše kompletní rodina. Takto jsme vedle sebe při mši svaté v plném počtu neseděli již nejméně pět let. Bylo to hezké. Kázání trvalo 15 minut a líbilo se nám. V ohláškách kněz mimo jiné připomínal, že v pátek ve velikonočním oktávu nebude půst, abychom si v tento den zbytečně neodpírali masité pokrmy nebo nepáchali kvůli půstu kající či dobré skutky.“
Tak takové byly v posledních letech moje mimozlínské Velikonoce. Ani jsem na začátku netušil, že se text takto rozroste a možná bude pro čtenáře příliš dlouhý a rozvláčný. Dá-li Pán ještě kousek života a zdraví, docela rád bych si v příštích letech ještě nějaký velikonoční pobyt v severních Čechách či pohraničí dopřál. Aby tam bylo blízko do kostela, aby tam probíhaly všechny velikonoční obřady, ale aby tam nebylo příliš narváno. Někteří kněží to možná neradi slyší, ale i v kostele mám kolem sebe rád určitý prostor či určitou „únikovou vzdálenost“.
(vc) – 30. 3. 2013