Vyrážím z domova krátce před 19. hodinou. Kamaráda pro noční objíždění kostelů se mi tentokrát zajistit nepodařilo. Tak jedu autem sám, i když to nemívám ve zvyku.
Ve Lhotě (u Malenovic) je o půl osmé v kostele sv. Anny přítomno asi 25 lidí. V presbytáři mají na podstavci postavenou velkou televizní obrazovku, monitor, s nápisem Noc kostelů 2016. Možná si zde pouštěli nějakou prezentaci. Nyní se všichni soustřeďují na tóny varhan, kterým z kůru dovedně vládne Ludvík Šuranský, bývalý zlínský varhaník od sv. Filipa a Jakuba. Setrvám asi 25 minut, abych se zklidnil. 
Vzpomínám na P. Antonína Krajču, který zde kdysi působil a již je na pravdě Boží. Dej mu, Pane, věčnou slávu. Občas se otevřou dveře chrámu a přicházejí další návštěvníci. Vnitřek kostela při každém otevření dveří zalije slunce, které právě ozařuje kostel ze severozápadní strany a je v poloze nízko nad obzorem. Razítka do poutnického pasu Noci kostelů ve Lhotě v čase mé návštěvy nikdo nedával 
.
I uvnitř auta cítím z okolní krajiny vůni sena, když přejíždím po málo frekventované silničce ze Lhoty přes Oldřichovice do Pohořelic.
Vnitřek kostela sv. Jana Nepomuckého v Pohořelicích osvěcují desítky svíček. Dozvídám se, že autovláček ke hřbitovnímu kostelu sv. Jiljí ve směru na Komárov byl plně obsazen a ani všechny zájemce nepobral. Ale za chvíli pojede znovu. Na stolečku v předsíni kostela mi dali razítko do pasu, k tomu do ruky svíčku a obrázek. Procházím kostelem, něco fotografuji. Z ošatky s nápisem SLOVO PRO TEBE si beru citát z Písma. Pod kůrem jsou propisovací tužky a lístečky pro napsání proseb. Využívám toho a předkládám Boží všemohoucnosti dva známé, kteří jsou zrovna v nemocnici. Těžko se žije, když člověka opouští zdraví. Lísteček poskládám a ještě jej stačím vložit do skleněného poháru před oltářem. Je to víc než ústní modlitba, když napíšu prosbu na papír a vhodím ji v kostele do nádoby? Proč ne, jakési úsilí jsem vyvinul, dobrou vůli projevil, snad víru prokázal…
Autovláčky mám rád, i když už nejsem dítě. Připomíná mi to dovolenou, rekreaci. Je to dobrý nápad spojit tímto dopravním prostředkem pohořelický farní kostel sv. Jana Nepomuckého se hřbitovním kostelem svatého Jiljí. Obě svatyně odděluje vzdálenost necelých dvou kilometrů. Cestou se se mnou dává do řeči pán, kterého znám ze Zlína. Pochází z Pohořelic a získávám od něj pár užitečných místních informací.
Ve hřbitovním kostele dostávám do ruky opět několik obrázků, další svíčku i malé zápalky s logem Noci kostelů. A samozřejmě i razítko do pasu. Místa k sezení jsou zaplněna, tak chvíli postojím. Končí program malých dětí. Po nich přichází s mikrofonem pohořelický farář P. Miroslav Jáně. Hovoří o svatém Jiljí, o poušti, o poustevnících.
Chvilku se procházím mezi hroby. Smráká se, na severozápadě se objevují slabé červánky. Rozmotávám si teprve teď svitek se SLOVEM, které jsem si vzal u Jana Nepomuckého: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj…“ Děkuji.
Dalším spojem autovláčku se vracíme do farního kostela. Než začne další program, stačím ještě vystoupit po jednom točitém schodišti k varhanám, po schodišti na opačné straně až do věže ke zvonům. Hlásí se ke mně jedna paní. Nemohu si vzpomenout, odkud ji znám. Pomáhá mi. Aha, někdejší asistentka z kanceláře bývalého senátora.
Od půl desáté do desíti hraje a zpívá z kůru rytmické písně farní schola Sestřenky. Nemá to chybu. S chutí se na konci připojuji k dlouhému potlesku.
Ještě zapálím před oltářem obě svíčky, které jsem měl až do této chvíle v kapse. S vnitřním pocitem, že je to moje amen, ano, připojuji se. Místní kněz a jeho nejbližší spolupracovníci z farnosti museli věnovat přípravě Noci kostelů docela mimořádné úsilí. Jsem rád, že jsem se do tohoto místa o této noci podíval.
Vracím se autem již ztemnělým krajem. Ke Zlínu lemuje cestu pouliční osvětlení. Na většině semaforů již v tuto dobu bliká oranžová.
Ještě zastavuji u kostela sv. Filipa a Jakuba. U stánku vedle hlavního vchodu dostanu razítko. Dveře jsou široce otevřeny. Každý může vejít. Uvnitř je už ale docela prázdno. Dva kněží v bílých albách rozmlouvají v kostele na různých místech, každý s jedním návštěvníkem. Několik lidí si pročítá osvětlené nástěnky u bočních stěn. Příliš dlouho se nezdržuji. Ještě se venku podívám do prostoru vedle sakristie. Asi bych tam ještě i v tuto dobu mohl dostat drobné občerstvení. Koláček z talířku na stolku přijde vhod. Na velké obrazovce se tam právě promítal nápis „Neboj se, já budu s tebou“.
Svou jízdu Nocí kostelů končím v domovském chrámu P. Marie Pomocnice křesťanů na Jižních Svazích. Blíží se třiadvacátá hodina a v pravé polovině ztemnělého kostela sedí či klečí jen pár nejvěrnějších farníků. 
Končí pod vedením faráře P. Pavla Glogara modlitbu, jejíž text se promítal na velkém plátně. Je právě čas, abych si v lavici sklopil klekátko a připravil se na závěrečné svátostné požehnání. Razítka už bohužel v tuto dobu na Jižních Svazích nedávali. Snad mi Bůh jednou tuto štaci započítá i bez poutnického pasu.
(vc)