Zlín – Nikdo z těch, kdo přišli v chladném listopadovém úterním večeru do vyhřátého sálu klášterní budovy Regina, nelitoval. 28. listopadu ho zde čekal nejen šálek horkého čaje či kávy, ale především nevšední kulturní zážitek v podobě dalšího setkání v rámci filmového apoštolátu. Tentokrát byl na programu dokument ostravského televizního studia Můj děda byl voják – válčil na Piavě z roku 2008. Po něm pak následovalo poutavé vyprávění Ing. Mgr. Karla Mikuláška o historických souvislostech bojů v Dolomitech za 1. světové války.
„Z jedný strany Alpiny/ z druhý padaj miny/ tak začala vááálka na Itááálii…“ Dobový popěvek Čechů, kteří odcházeli na Italskou frontu od 23. května roku 1915. Bojovalo se na ni až do listopadu 1918, přičemž celkový počet padlých vojáků na obou stranách překročil milion.
Počet českých mužů mobilizovaných za 1. světové války ze zemí Koruny české do císařské armády bývá odhadován na 1,4 milionu, přičemž padnout ve válce mělo podle některých odhadů až 300 tisíc českých mužů. Snad v každé rodině se najde někdo z předků, kdo za Velké války bojoval, byl raněn nebo padl. Pomníky padlých najdeme snad v každé české i moravské obci i s odstupem 100 let.
Strohou smutnou statistiku oživují deníky otců, manželů, synů či bratrů, kteří v té době museli narukovat. Byl mezi nimi i dědeček Romana Svobody, jednoho z tvůrců televizního dokumentu. Jeho vnuk se v roce 2008 vydal do italských Dolomit, po stopách těch, kdo v krutých nelidských podmínkách bojovali na straně Rakousko-uherské monarchie. V horském hřebenu sahajícím od dnešních hranic se Švýcarskem až po Slovinské Alpy. Do výšky 2 až 3 tisíc metrů, ve sněhu a mrazu se nosil proviant, zbraně a munice. Například děla vyrobená v plzeňské Škodovce o váze až 300 kg. Kopaly se tady zákopy, šachty a tunely, stavěla se opevnění, odpalovaly se tuny náloží, vrhaly se granáty, shazovaly bomby a útočilo se bojovým plynem. Kdo dnes prochází krásnou horskou přírodou v Dolomitech, stále nachází zbytky střeliva či jiné stopy války.
Karel Mikulášek potěšil nejen nás, fanoušky vojenské historie, ale všechny, kdo se v této době v myšlenkách vracejí o 100 let zpátky ke vzniku samostatné republiky. Nechyběla obrazová dokumentace, mapy a dokonce zachovalá vojenská uniforma rakouského pěšáka. Filmový apoštolát se rázem rozšířil o další kontexty. Mnohým se vybavil nesmrtelný humor Haškova vojáka Josefa Švejka, jiným zase tragický obraz válečných hrůz ztvárněný ve filmu Signum laudis (1980) s nezapomenutelným výkonem Vlado Müllera v roli fanatického kaprála Adalberta Hoferika.
Jen tehdy, když vidíme názorně nesmírné utrpení vojáků umírajících po tisících v zákopech, můžeme plně pochopit úlevu národa, který po vzniku samostatné republiky ničil a strhával symboly nenáviděného mocnářství. Jen tehdy, když si uvědomíme, jak c. k. oficíři hnali na jatka celé regimenty, pro malicherné mocenské spory několika evropských dynastií, pocítíme potřebu vážit si hodnot míru. „Už nikdy válka,“ řekl papež František ve svém poselství ke Světovému dni míru 1. ledna 2015, které doprovázely přes telemost údery Zvonu padlých (Maria Dolens). Ten je umístěn na návrší v Roveretu v oblasti Trento na severu Itálie. Tento zvon zní každý večer na památku všech obětí Veliké války.
Petr Cekota, Život farností č. 22/2018