Zlínské farní společenství se 15. prosince 2017 ve farním kostele sv. Filipa a Jakuba rozloučilo s docentem PhDr. Vojtěchem Cekotou, dlouholetým aktivním akolytou, bývalým členem farní rady a předsedou redakční rady farního časopisu, historikem, badatelem a vysokoškolským pedagogem, který zemřel 9. prosince 2017 ve věku 87 let v Krajské nemocnici Tomáše Bati ve Zlíně.
O tom, že zesnulý byl nejen oblíbeným, ale i váženým nejen mezi našimi farníky, svědčila velká účast věřících při smutečním rozloučení. Mši svatou za zesnulého sloužil olomoucký pomocný biskup Mons. Josef Nuzík spolu s dalšími osmi kněžími (vedoucí Katedry biblických věd na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci Mons. profesor Ladislav Tichý, Th.D., sídelní kanovník Metropolitní kapituly u sv. Václava v Olomouci; vedoucí Katedry církevních dějin a církevního práva na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci P. docent Damián Němec, OP, dr.; P. ICLic. Mgr. Josef Rýznar, farář v Nedakonicích; P. Mgr. Martin Vévoda, farář ve Velkém Ořechově, P. Mgr. Lubomír Vaďura, farář v Uherském Hradišti–Sadech; zlínský rodák P. Josef Čunek, SJ, rektor kostela Nanebevzetí Panny Marie v Brně; a dva zlínští kněží: P. Ing. Mgr. Radek Gottwald, SDB, kaplan v kostele Panny Marie Pomocnice křesťanů na Jižních Svazích, a Mons. Ivan Fišar, zlínský farář u sv. Filipa a Jakuba). Na závěr bohoslužby se se zesnulým jménem Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci rozloučil její proděkan ThLic. Tomáš Parma, Ph.D. Poslední slova rozloučení otce Ivana byla krátká, ale velmi výstižná: Pan docent Cekota nežil jenom pro svoji rodinu, ale pro celou rodinu farní. Zvláště vyzvedl jeho dlouholetou obětavou službu v nemocnici.
Vojtěch Cekota se narodil 5. listopadu 1930 ve Zlíně jako nejstarší z pěti dětí. V letech 1937 až 1945 absolvoval ve svém rodišti obecnou a měšťanskou školu. V době gymnaziálních studií se začal věnovat studiu dějepisu. Jeho náboženské vyznání ho přivedlo do Studentské katolické akce, kde ho silně ovlivnil zlínský profesor náboženství ThDr. Josef Vrzalík. Po maturitě v roce 1950 nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Zde studoval historii a latinu. Po absolutoriu v roce 1955 nastoupil jako odborný pracovník do Krajského muzea v Gottwaldově, kde působil přes tři roky. Jeho další osud je pozoruhodnou ukázkou dějin našeho státu a národa ve druhé polovině 20. století: ukazují, že dílo historika je úzce spjato s dobou, v níž žije. Komunistický režim svými prověrkami mladému historikovi jasně ukázal, jaký jediný politický názor je ten správný, a zejména mu dal najevo, že nestrpí jeho neskrývané náboženské přesvědčení. V roce 1958 byl „pro ztrátu důvěry pracujícího lidu“ propuštěn z krajského muzea. Hledání nového pracovního místa bylo obtížné. Nakonec skončil jako pomocný dělník v cihelně v Malenovicích. Zde pracoval téměř pět let. V roce 1963 se mu podařilo získat místo okresního archiváře v Přerově, o dva roky později se stal vedoucím přerovského archivu a v roce 1968 jeho ředitelem. V této funkci setrval až do konce roku 1992, pak zde pracoval ještě dva roky na částečný úvazek. Jako odborník na slovo vzatý se podílel na zpřístupnění archivního materiálu badatelské veřejnosti. Jeho pomůcky, jako např. inventář ONV Přerov nebo katalog k prezidiálním spisům 1877–1948 dodnes slouží badatelům. Zpracoval a zpřístupnil také archiv města Tovačova a Kojetína.
K životopisným datům zesnulého připojujeme ještě několik význačných momentů z jeho požehnaného života. V roce 1968 obhájil disertační práci a složil rigorózní zkoušku, o rok později získal doktorát filozofie.
Hned po pádu totalitního režimu navázal v roce 1990 spolupráci s obnovenou Cyrilometodějskou bohosloveckou (teologickou) fakultou Univerzity Palackého v Olomouci. Nastoupil zde jako asistent latiny a současně převzal i přednášky z novověkých církevních dějin. O tři roky později působí na Katedře církevních dějin, patrologie a křesťanského umění jako odborný asistent. Vychoval řadu studentů teologie a křesťanské výchovy, mnohým pomáhal jako vedoucí jejich diplomových prací. Byl vždy ochotným konzultantem. Vedl přednášky církevních dějin 16. až 20. století, odborné semináře z latinské paleografie a spolupracoval také na dokumentaci sakrální architektury na Moravě.
Kromě pedagogické práce byl v letech 2000 až 2003 členem Vědecké rady CMTF UP, zastával funkci proděkana pro organizaci, rozvoj a sociální otázky studentů a přitom byl statutárním zástupcem děkana teologické fakulty. V roce 1999 předsedal volební komisi na CMTF UP při volbách do akademického senátu univerzity a byl za teologickou fakultu do tohoto senátu zvolen, zároveň měl mandát v akademickém senátu CMTF UP. Zde působil od roku 1998 jako předseda. Od roku 2003 byl členem ediční a grantové komise CMTF UP a také redaktorem měsíčníku „Zprávy CMTF“. V roce 2003 dosáhl vrcholu ve své vědecké kariéře, byl jmenován docentem pro obor českých dějin na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
Zde je dobré připomenout náročnou práci, kterou společně s docentem PhDr. Milošem Kouřilem vykonal při přípravě tisku druhého dílu „Osudů moravské církve v 18. století“ z pozůstalosti PhDr. Rudolfa Zubera. Stav, v němž byl rukopis po smrti, si skutečně vyžadoval odborníky na paleografii i na historii, a zejména na dějiny církevní. Bez nich by tato stěžejní monografie o našich církevních dějinách a jedno z nejvýraznějších děl, které k tomuto tématu v poslední době vyšlo, rozhodně nemohlo spatřit světlo světa. Práce o více než 600 stranách vyšla v roce 2003.
Za zmínku stojí uvést také ekumenické počiny docenta Cekoty. V roce 1991se aktivně zapojil do práce Kruhu českých duchovních tradic při Ekumenické radě církví. Při této iniciativě se sešli zástupci Českobratrské církve evangelické, Církve československé husitské a Církve římskokatolické, aby si vyjasnili své postoje k různým tradicím vycházejícím z historické skutečnosti českých zemí – cyrilometodějské, svatováclavské, české reformace, J. A. Komenského a další. Od roku 1995 se podílel na činnosti Komise pro studium rekatolizace českých zemí a od téhož roku zároveň pracoval v Archivní komisi při České biskupské konferenci a od roku 2003 v Komisi pro duchovní četbu dějin Plenárního sněmu katolické církve v České republice. Pročítáme-li bibliografii docenta Cekoty, objevíme více než tři stovky většinou odborných pojednání uveřejněných v různých kulturně osvětových i náboženských publikacích a časopisech. Nemůžeme zapomenout ani na jeho popularizační články v regionálních novinách a periodikách, které ukazují nejen na mravenčí práci archiváře, ale i na snahu o vzdělání a osvětu široké veřejnosti, tak nutnou součást působení historikovy osobnosti. Celý dlouhý a požehnaný život zesnulého docenta Vojtěcha Cekoty byl spojen se Zlínem a především s farností sv. Filipa a Jakuba. Byla to jeho mateřská farnost, kterou velmi dobře znal, v ní se celý život angažoval a s ní až do posledních dní svého života spolupracoval. Patřil k těm starým zlínským pamětníkům, jejichž řady postupně a rychle řídnou, kteří si na věci i osoby ve farnosti ještě vzpomínají či je dokonce poznávají na starých fotografiích.
V době Pražského jara 1968, které přineslo obrodu nejen do společenského, ale i do církevního života, se doktor Cekota zapojil do práce nově vzniklé farní rady, kde byl 20. května 1969 zvolen jejím místopředsedou. Od té doby také veřejně jako jeden z prvních laiků začal ve farnosti působit jako lektor (pravidelně při nedělní mši svaté v 11.30 hod. četl liturgické čtení).
Po pádu totalitního režimu v listopadu 1989 se před církví otevřely nové, do té doby nepředstavitelné možnosti pastorační práce, v níž významné místo patří péči o staré a nemocné, zvláště pak v nemocnicích a domovech důchodců. Doktor Cekota se hned na počátku roku 1990 aktivně zapojil do této služby církve. Začal pravidelně každou neděli navštěvovat nemocné ve zlínské nemocnici, kde pro ně konal bohoslužby slova. Záhy dostal od olomouckého arcibiskupa povolení ke službě akolyty, čímž tyto bohoslužby mohl završit udělováním svatého přijímání nemocným. Když začaly v nemocnici pravidelné sobotní mše svaté na LDN, služba akolytů (kterých postupně přibylo s nárůstem pacientů) dostala jiný rozměr: v neděli nemocné navštěvují na odděleních, kam jim nosí eucharistii.
O této velmi záslužné službě v nemocnici docent Cekota napsal: „Co tato služba v nemocnici pro mě znamená, co znamená pro naše pacienty? Pro mě je to velké duchovní obohacení. Když vidím, s jakou touhou, soustředěností, zbožností a radostí někteří pacienti přijímají Tělo Páně a prožívají svátostného Spasitele ve svém srdci (zejména před operací), s jakou pozorností vyslechnou slovo Boží, jak opravdově se modlí, je to velkým povzbuzením také pro mě, abych v této službě bratřím a sestrám ještě nějaký rok pokračoval, je to též krásná odměna.“
Další „polistopadovou“ aktivitou doktora Cekoty byla jeho aktivní činnost v Komenského akademii (dnešní Moravskoslezská křesťanská akademie), jejímž byl spoluzakladatelem.
A je zde ještě třetí významná aktivita. Po celou dobu vydávání našeho farního zpravodaje „Život farností“ (Život zlínských farností) docent Cekota patřil k jeho pravidelným dopisovatelům. Dvanáct let (1999–2010) jej řídil jako předseda redakční rady.
Docent PhDr. Vojtěch Cekota prožil příkladný křesťanský život. Hospodin ocenil jeho věrnost v darování hodné manželky Boženy, se kterou prožil více než 59 let společného života (v dubnu 2018 by oslavili diamantovou svatbu). Vychovali spolu tři děti, které je obdarovaly třemi vnoučaty a jednou pravnučkou.
Čím zakončit vzpomínku na člověka, jehož vzácné hřivny byly ukryty ve skromnosti, nenápadnosti, ale hlavně v opravdovosti srdce?
Snad myšlenkou jeho syna Petra, kterou připsal ke smutečnímu oznámení: „Děkujeme za milost, že jsme našeho tatínka mohli doprovázet i v těžké agónii v den páteční slavnosti Panny Marie Neposkvrněné. Pannu Marii tatínek prosil o posilu přesně před měsícem při poslední návštěvě Svatého Hostýna 8. listopadu. Před svým odchodem nám všem nebližším z rodiny poděkoval, rozloučil se a požehnal nám.“
Josef Pala, Život farností