Své osmdesáté narozeniny oslaví 1. prosince 2015 dlouholetá zlínská varhanice a katechetka Růžena Svobodová. Usednout za varhany jí už zdravotní stav nedovoluje, ale na mši svatou do kostela sv. Filipa a Jakuba stále přichází. Život pro ni měl chvíle radostné i smutné. Za dar osmi desítek let poděkuje při mši svaté o první adventní neděli v 10 hodin.
Jaké je to trávit většinu bohoslužeb na kůru za klávesami varhan?
Na svou varhanickou službu vzpomínám s velkou vděčností. Celkem 52 let jsem se takto směla podílet na slavení posvátné liturgie. Hrála jsem ve Zlíně u svatého Filipa a Jakuba a také první dva roky v likusáku na Jižních Svazích, ale i v širším okolí – na Provodově, v Želechovicích, ve Hvozdné, v Kaňovicích… Snažila jsem se vždycky, aby moje hra byla modlitbou, aby mě spojovala s Bohem i farním společenstvím.
Také jsi učila náboženství…
V roce 1969 vyzval kněz v kostele v Malenovicích, kde jsme tehdy bydleli, aby se přihlásil, kdo má maturitu a byl by ochoten učit náboženství. Zkusila jsem to a moc se mi to líbilo. Učila jsem tehdy v Malenovicích, Loukách, Tečovicích. Hned, jakmile to bylo možné, v roce 1990, jsem absolvovala také katechetický kurz. Výuka náboženství mezi dětmi mne naplňovala snad ještě větší radostí než hra na varhany. Ve Zlíně jsem jako katechetku spíše jen zastupovala za svou dceru, když byla nemocná, ale naplno jsem učila ve farnosti Velký Ořechov. Dokonce jsem pro své žáky vyráběla i učebnice náboženství a pracovní sešity.
Mnozí farníci asi ani nevědí, že ses původně chtěla stát učitelkou a že ti to nepříznivá politická situace překazila.
Studovala jsem na Univerzitě Palackého v Olomouci matematiku a fyziku. Bavilo mě to. Ale od někoho ze Zlína tam přišel dopis, kterým bylo kádrové oddělení upozorněno na to, že chodím do kostela. Chtěli ode mne, abych slíbila, že do kostela chodit nebudu. To jsem odmítla. Tak mne ze školy po dvou semestrech studia vyhodili. Bylo to v roce 1958.
Pro mladé lidi z farnosti, kterým ses při různých příležitostech věnovala, bylo velkým překvapením, že jsi jim všem bez ohledu na nemalý věkový rozdíl nabízela tykání. Co tě k tomu vedlo?
Se všemi dětmi jsme si vždycky oboustranně tykali. Nepotrpěla jsem si nikdy na úctu a nepěstovala žádný odstup.
Jak nyní prožíváš čas svého stáří?
Před deseti lety jsem po téměř čtyřicetiletém manželství ovdověla. Jsem ráda, že jsem ještě jakž takž soběstačná. Denně trochu cvičím a ráda luštím sudoku. Jsem vděčná za televizi Noe a ČT 2, za vzdělávací a cestopisné pořady. Na seriály se nedívám, protože chci žít svůj skutečný život, modlit se a s důvěrou všechno odevzdávat Bohu.
Vojtěch Cekota, Život farností 22. 11. 2015