Připadalo by vám absurdní vyhlašovat stávku kvůli režijním jízdenkám nebo stravenkám, respektive kvůli nezdaňování příjmů v podobě režijních jízdenek a stravenek? Snad si to uvědomila i většina odborářů, takže jsem již tyto marginální důvody při poslední stávce v dopravě ani nezaznamenal. Byl by to boj za udržení určitých jen skupinových výhod a privilegií.
S podobnými rozpaky jsem si však přečetl i glosu s kritikou zamýšleného zvyšování DPH u knih a tiskovin v posledním čísle Katolického týdeníku (27-28/2011, příloha Perspektivy, str. II). Autor „mtz“ si podle mne vytrhl s velkého problému tzv. reforem opět dílčí okrajové téma a pláče nad dražšími knížkami jako nad budoucím úpadkem české vzdělanosti. A radí vládě, proč by při všeobecném zdražování všech základních životních potřeb měla vynechat právě oblast tisku. Má se snažit vyčleněním nižší daně pro knížky mimo jiné získat „koaliční potenciál“ uvnitř společnosti. „A kde jinde než u těch, kteří sami píší či přednášejí a ovlivňují veřejné mínění?“ Tak vláda prý nerozumně přijde o podporu rozumných lidí.
Tedy zdražte lidem jídlo a léky, připravte je o důchody, zařiďte nemocným, aby si za všechno ze zdravotní péče museli připlácet, ale nezvyšujte DPH za knihy a noviny. Tak zní poselství glosátora z Katolického týdeníku. Vládo, když necháš intelektuálům jejich knížky a udržíš prosperitu malých (ale kvalitních!) nakladatelů, oni už to celé společnosti vysvětlí, jak jsou reformy nutné a jak je to správné všude jinde platit za všechno víc.
A tak vláda spolehlivě vítězí ve svém tažení, jehož cílem je zaplatit rostoucí dluhy předchozích rozhazovačných a nemoudrých vlád z kapes těch nejchudších. Za malou úlitbu v podobě udržení jediné nižší daně pro tisk jí za to bude tleskat i Katolický týdeník. Koneckonců hodně o tom vypovídají i některé anketní příspěvky na první stránce předchozího čísla KT (26/2011). Když se odbory pokusily dát najevo svůj nesouhlas s celým balíkem „reforem“ stávkou v dopravě, mohli jsme se o tom v KT dočíst například, že „odborářští bossové, rekrutující se z levicového politického spektra, velmi často úzce spojeni s KSČM a ČSSD“ jen maří konstruktivní práci na utváření moderní, solidní a konkurenceschopné ČR (Štouračová) a že nepopulární reformy jsou nutné (Halík). Páter Falkenauer, generální vikář plzeňské diecéze, na stejném místě KT rezolutně odmítá „stop reformám“, o žádném konkrétním a konstruktivním požadavku odborářů neslyšel, odbory podle něj nikdo nevolil a právo dopraváků na stávku by se mělo omezit zákonem.
Sytý hladovému nevěří. Duševně pracující lidi s relativně vysokou mírou jistoty zaměstnání na půdě vysokých škol či úřadů, pokud na ně navíc ještě ve větší míře nedolehly problémy nemocí, vidina odchodu do důchodu v 67 a více letech ani snižující se výše důchodů přirozeně nijak zvlášť nevzrušuje. Oni tak budou mít určitě peníze i na dražší knížky a noviny. Ale třeba právě pro řidiče a strojvůdce, abychom zůstali u dopravních odborů, může být výkon profese v tomto vyšším věku vážným problémem. A přitom – přiznejme si – bezprostřední míra odpovědnosti obyčejného řidiče autobusu za životy lidí je nesrovnatelně vyšší než – při vší úctě ke vzdělání a opěvované vzdělanostní společnosti – odpovědnost sebevzdělanějšího docenta či profesora za katedrou.
Společnost se pak může ostře rozdělit na ty, kteří budou do vysokého věku moudré knížky psát a vydávat, a na ty, kterým na ně od určitého věku nepřijde ani pomyšlení, a to bez ohledu na několik procent DPH nahoru či dolů. Protože pracovat rukama do vysokého věku může být problém. A „moderní, solidní, konkurenceschopná ČR“ má zatím pro tyto široké vrstvy obyvatel jen evidenci na úřadu práce, krátkou podporu v nezaměstnanosti a minimální sociální dávky. Jestli se pak tito lidé přesto dožijí důchodu, budou jej mít po letech nezaměstnanosti tak nízký, že jim po zaplacení doktorů, jídla a poplatků za byt na ty knížky stejně nezbude.
VOJTĚCH CEKOTA, 2. 7. 2011