Jednou z front, možná už prohraných, na kterých se v těchto dnech u nás bojuje, je zvyšování spoluúčasti pacientů v systému zdravotnictví. Prosazovatelé vyšších poplatků a doplatků nemocných ve zdravotnických zařízeních (například už i za zcela standardní amalgamové plomby) a v lékárnách (i za životně důležité léky) argumentují tím, že na Západě se doplácí víc než u nás a že se tomu máme přizpůsobit. Zatímco průměr spoluúčasti v zemích Evropské unie se pohybuje kolem 20 až 24 procent, u nás je to zatím prý jen 8 – 9 procent.
První chybu v argumentaci vidím v tom, když něco odůvodňujeme poukazem na situaci v jiných zemích. Jejich vývoj byl jiný. U nás po řadu desetiletí fungovalo zdravotnictví docela dobře bez jakýchkoli přímých plateb pacientů. Stejnou chybu ovšem dělají nemocniční lékaři, kteří se nedávno zapojili do akce Děkujeme odcházíme, poukazující na platy svých kolegů na Západě. Možná to spolu souvisí víc, než se zdá. Lékaři mohou mít vysoce nadprůměrné platy jen v systému, ve kterém jim na něj budou přispívat značnými částkami doplatků pacienti. Je ale otázka, jestli jsme v roce 1989 volali po tom, abychom měli přesně takové zdravotnictví s kladnými i negativními rysy, jaké má Západ.
Druhý důvod, proč považuji zvyšování spoluúčasti ve zdravotnictví za špatné, je princip solidarity. Bezdoplatkové zdravotnictví bylo postaveno na důsledné solidaritě zdravých s nemocnými. Zdravotní pojištění bylo tak vysoké, aby pokrylo všechny náklady zdravotnictví, ne jenom 75 procent. Pracující, kteří se mohli těšit, nebo dokud se mohli těšit z Božího daru zdraví, platili do systému tolik, aby to pokrylo veškeré náklady na léčení těch, které zdraví v různé míře opustilo. V oblasti zdravotnictví to bylo vlastně důsledné uplatnění zásady z Sk 2,44-45: „Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval.“
Princip bezdoplatkového zdravotnictví spočíval v tom, že člověk, který měl smůlu a na kterého přišlo onemocnění (a většina onemocnění, přiznejme si, přichází bez zavinění pacienta, třeba jen proto, že už je starý), byl ve společnosti ošetřován a léčen zdravými lidmi bez toho, že by jim za tuto péči měl platit. Do úrovně státu se tehdy posunula běžná praxe z každé fungující rodiny, že se zdraví postarají o nemocného a nic za to od něho nechtějí. Samozřejmě že je to stojí čas, peníze a úsilí, ale to je mezilidská solidarita.
Zaváděním spoluúčasti se princip solidarity zdravých s nemocnými zeslabuje a všechno se posouvá do komerční roviny. Lékaři si osobují právo na vysoce nadprůměrné příjmy, farmaceutické firmy na vysoké zisky a nemocný člověk kromě problémů, které má sám se sebou, a kromě výpadku příjmů, když nemůže pracovat, bude ještě připravován (nebo jeho blízcí) o další prostředky na tzv. spoluúčast. V systému bezplatného zdravotnictví byl nemocný postižen je jednou: omezením vyplývajícím přímo z choroby, bolestí. Systém spoluúčastí a doplatků od něj kromě toho vysaje ještě nemalé množství finančních prostředků, takže se v souvislosti s nemocí přímo zhorší jeho ekonomická situace a zvětší se rozdíl mezi jeho sociální úrovní a sociální úrovní zdravých lidí.
Zdravotnictví spoluúčastí a doplatků je jistě jedním z legitimních modelů pro fungování lidské společnosti. Ale vede k tomu, že člověk nemocný a starý (starý člověk je statisticky více nemocný) bude ve stále větší míře také člověkem chudým. Dává větší životní šance zdravým, silným a bohatým a zatlačuje hlouběji k chudobě či nějakému existenčnímu minimu ty, na které přišla nemoc. V souběhu se snižováním důchodů je to podle mého názoru dosti podstatný krok k desolidarizaci společnosti. Jako zastánce křesťanské solidarity a ctitel sociálního učení církve jsem přesvědčen, že jsme se měli více snažit fungující systém bezplatné zdravotní péče v Česku udržet.
VOJTĚCH CEKOTA, 14. 6. 2011