Ze zlínské farnosti P. Marie Pomocnice křesťanů odchází na nové působiště do Újezdu u Brna dosavadní farář P. Ladislav Kozubík. Poprosili jsme jej při této příležitosti o rozhovor.
Máte 51 let. Do farnosti na Jižních Svazích jste přišel v září 2007 a zastával jste zde funkci administrátora, od listopadu 2010 funkci faráře. Můžete krátce popsat, co vašemu působení ve Zlíně předcházelo?
Pocházím z Valašské Polanky, mám pět sourozenců a nepočítaně synovců a neteří. Ke kněžství mě „přivedla“ událost z druhé třídy, kdy naši rodinu navštívil známý salesián. Maminka na mou otázku „kdo to je?“ odpověděla: „To je pan farář a je moc potřebný pro lidi!“ Cesta ke kněžství samozřejmě nebyla tak přímočará, jak by se podle této epizody mohlo zdát, ale ta prvotní myšlenka potřebnosti kněze mě doprovázela po celou dobu až ke kněžskému svěcení. Se salesiány jsem se setkal v semináři a pro jejich rodinnou povahu nebylo pro mě těžké „zapadnout“ mezi ně. A předchozí působiště? Stručně: Ostrava, Vápenná, Jeseník, Hroznová Lhota, České Budějovice, Litomyšl, Ostrava – Třebovice, Zlín – Jižní Svahy a nyní mě čeká Telnice a Sokolnice.
Kdy jste se rozhodl stát se knězem? Bylo to spojeno s nějakým konkrétním podnětem?
Střední školu jsem absolvoval už s úmyslem, že půjdu do kněžského semináře. Vážné rozhodnutí ale padlo po jednom vojenském cvičení, kdy jsem si uvědomil, jak je život bez Boha nesmyslný. Hned po návratu do kasáren jsem požádal o dovolenku a podal si žádost o přijetí na teologickou fakultu.
Zúčastňoval jste se za totality salesiánských pobytů mládeže v přírodě či na venkově – „chaloupek“? Co znamenaly pro váš další život?
Chaloupky jsem zažil bohužel jen jako bohoslovec a hned jsem musel – coby asistent – pomáhat vedoucímu. Naštěstí to byl velmi trpělivý spolubratr salesián, který mně pomohl překonat počáteční nezkušenost a nervozitu. Dodnes si myslím, že „chaloupky“ byly jedním z nejlepších výchovných zařízení v době totality. Pomáhaly totiž klukům objevit správné místo v životě. O tom svědčí mnohá krásná manželství bývalých „chaloupkářů“ a nemalé množství kněží, kteří „chaloupkami“ prošli.
Proč jste si vybral právě kongregaci Salesiánů Dona Boska? Může být kněz-salesián farníkům prospěšnější než „obyčejný“ diecézní kněz?
Mám za to, že obojí je potřebné. Záleží jen na tom, jak kněz své kněžství, případně salesiánství žije. Salesián má možná trochu výhodu zázemí, které mu salesiánská rodina dává. Ale ani to nemusí být vždy pravidlem. Vzpomínám si na nedávné vystoupení farářské kapely na Jižních Svazích. Naše společné scházení se a nacvičování nemělo chybu. Myslím, že si toho někdo i všimnul: „Šest diecézních, salesián a dva hosté, ne kněží…“ Přesto jsme si výborně rozuměli.
Kdo rozhodl o vašem přemístění do Zlína? Diskutuje biskup nebo provinciál s knězem o místě jeho přeložení, nebo je to jako na vojně, že dostanete „povolávací rozkaz“ a bez nějakého zdůvodňování se stěhujete? A jak se to stalo, že nyní ze Zlína zase odcházíte?
O přeložení salesiána v největší míře rozhoduje Otec provinciál. Samozřejmě, není to rozhodnutí svévolné, většinou probírá nutnost změny s konkrétním bratrem a pochopitelně i s biskupem. Pokud ale považuje změnu za potřebnou, má právo dát tzv. list poslušnosti. Moje přeložení vysvětloval Otec provinciál ve farnosti minulou neděli jako nutnost pro vyvážení salesiánského díla v naší provincii. Pro nezasvěcené dodávám, že půjdu vystřídat ve farnosti u Brna jednoho spolubratra, který odešel ze zdravotních důvodů.
S jakými představami a pocity jste do Zlína přicházel a jaká je realita po téměř čtyřletém působení zde? Na co budete rád vzpomínat, a v čem se třeba vaše představy nenaplnily? Jak si stojí Zlín ve srovnání s vašimi předchozími působišti?
To je těžká otázka, na kterou se nedá jen tak odpovědět. Farnost vnímám jako velkou rodinu, ve které se snaží všichni respektovat druhé a vzájemně si rádi pomáhají. Není snadné najít vždy společnou řeč, navíc zde, kde se farnost, z pochopitelných důvodů, vlastně rozdělila. O to víc si vážím těch, kteří se snaží spojovat věřící dohromady a nedávají přednost svým zájmům a názorům, ale hledí na prospěch všech. Pro mě bylo velkou pomocí kněžské společenství i to, že jsem už dříve znal O. Ivana Fišara, nebo bývalého děkana P. Antonína Kupku a v neposlední řadě, jak jsem se zmínil dříve, jsme si „padli do noty“ i s ostatními spolubratry v děkanátu. Z naší farnosti budu rád vzpomínat na menší společenství farníků, s nimiž jsme připravovali nejrůznější aktivity pro farnost.
Může mít kněz i nějaké záliby, které přímo nesouvisejí s jeho pastoračním působením? Jak je tomu u vás? Měl jste nějaký volný čas, a jak jste jej trávil?
Volného času jsem měl poměrně hodně a to i díky aktivitě spolubratří z komunity. Trochu mě mrzí, že jsem ho nedokázal správně využít. Ale i to se dá brát pozitivně. Pán Bůh mě nechává ještě na světě a tak doufám, že na novém místě tuto zkušenost mohu zúročit. Říká se, že to, co je v člověku, se nejlépe pozná podle toho, co dělá rád ve volném čase. Byl bych spokojený, kdybych někdy mohl svou největší zálibu ve volném čase vyjádřit slovy písně: „Mou radostí jsi, Pane, ty…“
VOJTĚCH CEKOTA, Život farností 12. 6. 2011