Jak se žije mezi bezdomovci v azylovém domě Samaritán Charity svaté Anežky v Otrokovicích? Hovořili jsme o tom s šestadvacetiletým vedoucím azylového domu Tomášem Bernatíkem.
Jak jste se dostal do funkce vedoucího azylového domu?
V sociálních službách pracuji od října roku 2007, tedy déle než tři roky, kdy jsem nastoupil na pozici terénní pracovníka a sociálního asistenta jako čerstvý absolvent VŠ. Celou dobu pracuji ve středisku Samaritán – služby pro lidi bez domova, jehož provozovatelem je Charita sv. Anežky Otrokovice. Funkci vedoucího vykonávám od srpna roku 2008, kdy mi byla ve věku čerstvých 24 let svěřena důvěra tehdejším panem ředitelem Milanem Šiškou.
Zkuste krátce představit azylový dům Samaritán.
Na začátku bych chtěl uvést, že jsem vedoucím celého komplexu služeb Samaritán – služby pro lidi bez domova, který v současné době čítá 4 sociální služby. Služba azylový dům Samaritán je nosnou službou. Je provozována celoročně 24 hodin denně. Azylový dům má kapacitu 37 lůžek a je určen pouze mužům. V roce 2010 jsme podpořili na 80 lidí bez domova. Uživatel služby má k dispozici postel, uzamykatelnou skříň ve dvou, tří a čtyřlůžkových pokojích, hygienické zázemí, pomoc a podporu sociálních pracovníků a sociálních asistentů, má možnost navštěvovat sociálně-terapeutické aktivity a v neposlední řadě má možnost docházet do pracovně-resocializačního programu, jehož součástí je i dílna na zpracování ovčí vlny a papíru. Obsazenost služby je více než 90 % a v zimních měsících musíme odmítat zájemce z důvodu plné kapacity služby. Ti poté mohou využít službu noclehárny Samaritán, která má kapacitu 4 lůžka, uživatel zde může docházet po celý rok v době od 19 do 9 hodin. Uživatel služby zde může přespat, má zde hygienické zázemí a může využit pomoc a podporu sociálních asistentů a sociálního pracovníka. Další službou je terénní program Samaritán. Zde oslovujeme lidi, kteří žijí přímo v prostředí „ulice“. Nabízíme jim materiální pomoc (potraviny, lékařské vybavení, hygienické vybavení), doprovody na sociální odbory, úřady práce, evidence obyvatel a hledáme možnosti ubytování. Službu provozujeme v Otrokovicích, Zlíně a Holešově. V rámci této služby také realizujeme tzv. „Mobilní kancelář“, kdy 1x za 14 dnů přistavíme na nádraží ve Zlíně a v Otrokovicích dodávkový vůz a lidem vydáváme teplou stravu a ošacení. V průměru přichází okolo 30 uživatelů služby. V první polovině roku 2010 jsme již podpořili na 200 lidí bez domova. Novou službou, kterou realizujeme od začátku letošího roku je dluhové poradenství Samaritán. Terénní pracovníci této služby se snaží pomáhat lidem s dluhy prostřednictvím odborného sociálního poradenství. Lidem pomáháme i s vyřizováním tzv. „osobního bankrotu“.
Můžete charakterizovat vaše klienty? Jsou to lidé, kteří měli v životě smůlu, na které se společnost vykašlala, nebo jsou to flákači, kteří si ničeho neváží?
Problémy našich klientů začínají většinou v rodině. Lidé bez domova mají často problémy se závislostmi, dluhy, hygienou a s akceptací společenských norem. Často se dostali do fáze rezignace nebo si již na tento způsob života zvykli. Často jsou to lidé jako každý jiný, jen se dostali do aktuální krizové životní situace a potřebují pomocnou ruku k tomu, aby se zase postavili na nohy. Bohužel se ve službách setkávám i se svými spolužáky ze základní školy. Věk uživatelů našich služeb je různý – od dvaceti let až po starobní důchodce ve věku, který se blíží osmdesáti letům.
Přibývá lidí, kteří potřebují vaše služby? Je naše společnost dravější, bezohlednější?
S příchodem hospodářské krize registrujeme nárůst zájmu o naše služby. Valná většina našich uživatelů má potíže s dluhy. Obávám se, že se tato situace nebude zlepšovat, ba naopak z důvodu velké nezaměstnanosti bude problém ještě více narůstat. Vzhledem ke svému věku nedokážu zhodnotit, zda je společnost dravější či bezohlednější, ale vnímám, že se služby pro tyto lidi stále zlepšují a každý, kdo potřebuje pomoc v lokalitách, kde působíme, má možnost naše služby využít.
Dostal jste nedávno ocenění Pracovník roku v sociálních službách Zlínského kraje…
Tohoto ocenění si velmi vážím. Je to ocenění nejen mé práce, ale i práce všech mých kolegů a celé organizace. Znám mnoho kolegů, kteří si toto ocenění zaslouží více než já, proto jsem byl trošku překvapen, když jsem toto ocenění získal. Jsem velmi rád, že toto ocenění vzniklo. Často se totiž setkávám s tím, že lidé, kteří pracují v sociální oblasti, jsou ve společnosti stále nedoceněni. Věřím, že toto ocenění může napomoci ke zvýšení prestiže tohoto velmi hezkého povolání ve společnosti.
Vojtěch Cekota, 4. 1. 2011